Snový čas… Tiká nekonečná nultá hodina… Chvíle po poledni… Zastavení děje… Jako v pohádce… Když v mžiku ustane vše – na sto let… Šípková Růženka se píchne o vřetýnko, jak předpověděly Sudičky… Celé Království, všichni usnou, zkamení… Ten bod, kdy se to stane… Teď právě… Skrz okno kuchyně, zasvítil kužel slunečních paprsků… Najednou jsem uviděla, v tom proudu světla, spousty poletujících zářících a třpytících se částeček prachu… Jako živé nepatrné hvězdy a planety pohybujících se nekonečně po svý neviditelných drahách a zároveň společně v tom mikrokosmu… Stovky světelných let celou věčnost… Se zatajeným dechem se dívám na ten třpyt prázdna… Pak to skončilo – malý vesmír, se svým rejem maličkých mihotavých zlatých andělů, zmizel… Pohasl… Slunce se posunulo v makrokosmu kousek za zenit… Království procitlo, zkamenělý rytíř si protřel oči… A můj zrak padl na tlustou bzučící mouchu, lezoucí po neumytém skle okna… A kocourek Amor? Spřádá dál nit svého bdělého sladkého snu…