Sobotní ráno a jarní den jako malovaný… Vyšla jsem ven, potěšit se se všemi milými obyvateli zahrady… Slepičkám jsem vyměnila podestýlku za čerstvou – z léta vonící slámu… Když jsem odvážela tu starou, vyplašila jsem v sadu tichého návštěvníka. Chatrný dřevěný plot poskytl diskrétní vchod, kterým ho zahrada pozvala na hostinu… Mladý jelínek se pásl a pochutnával si na hromádkách podzimních jablek, prostřených pod stromy… Zahlédl mě a v úleku vyběhl přímou cestou ven, jenže netrefil správný východ… Půlka těla prošla, ale druhá už ne… A tak se ocitl zaseknutý v plotě, který mu po chvíli už nedovolil ani zmítat se a kopýtky hrabat do prázdna… Po chvíli zůstal jen odevzdaně se skloněnou hlavičkou, přijímaje osud. Musela jsem povolat sousedy a společnými silami jsme naříkajícího jelínka s chlupatými parůžky, které vyrůstaly jako čerstvé větvičky stromu a velkýma obsidiánovýma očima, vyprostili ze zaklínění… Bylo třeba vyrazit plaňku v plotě. A náš jelínek, pokulhávaje, s lehkými šrámy, odběhl zpátky do širého světa… Mezitím kocourek Monte chytil myšku a šťastné dvorní dámy se koupou v záplavě životodárných paprsků slunce…