Rubrika: zápisník

Nevěděla jsem to, ale moje drahé a nejmilejší bytosti Zahrady mají, krom tichého a nenápadného (teda v případě kohoutů a husíků-strážců místa, někdy pekelně hlasitého) společenství, které tady tvoří, ještě další důležité úkoly a mise v jiných světech… Například kocourek Aleškanič zároveň je Průzkumník a poslíček… Když se doma neobjeví několik dní, to právě coby Merkur nebo Hermes s křidýlky na sandálech putuje tunely, chodbami a branami mezi světy… Začínají nejspíš v rohu zahrady U hlohového a šípkového keře… Někde tam mizí… Zdálo by se – za myškou… Tuhle se neukázal kolik dní a překvapivě nepřišel sám, ten šibal někoho přivedl… Když se konečně za dveřmi ozvalo jeho mňoukání a já otevřela, všimla jsem si v čerstvém sněhu páru obtištěných kopýtek a mezi stromy v zahradě se mihnul rychlý stín… A ten mazaný kocour? Dělá jakoby nic… Spokojeně se natáhl do předsíně, blaženě přede, nic neprozradí… Za soumraku jsem zaslechla čarovný hlas flétny, vyšla jsem ven, ale nikde nikdo, jen kouzla stínů stromů… Zatím kocouří bratři vklouzli dovnitř, dvouhlasně předou a studí mě tlapkami.

Bílá sněhová pokrývka halí celou zimní krajinu… Krajinu ticha, odpočinku… Od obzoru k obzoru… Všechny věci, bytosti, děje světa jsou zahaleny těžkým chladným příkrovem poslaným z nebe… Ta krajina je i ve mně… Tichá nekonečná bílá spící neživá nehybná mrazivá… A uprostřed se probouzí zárodek nového života, příběhu, děje, ukrytý v klíčku, v kořenech, v zemi… A když se nadechnu, ve vzduchu je cítit  závan jarního vzduchu… I ze stromů bez listí, i z hlíny, kterou slepičky vykutaly zpod sněhu… Každé nadechnutí přivolá dávno zapomenuté vzpomínky, srdce okřeje… V podvečer zacházející slunce tvoří na nebi oranžové, purpurové, zlaté, růžové a modré pruhy… Sedám si k oknu a nemůžu se vynadívat, oči se sytí tím živým obrazem…

Poslední dny uplynulého roku byly nabité jiskřící elektřinou kočičích kožíšků… Meteority, hvězdami, i denními sny… Hvězdné nebe bylo přetížené střelným prachem, přesuny nebeských těles i dalších tajuplných dějů, hrozilo, že spadne na hlavu… I moje sny byly těžké, plné nočních Můr. Budila jsem se s děsem, s úlevou, že následuje procitnutí, ale sen jako v hororu nekončil, pokračoval i v bdělém snu… Bůh Fobétór na sebe bral různé podoby… Proti všem zvykům… I nejbližších lidí… Nebylo úniku…

A tak po těžké noci následovala denní Můra… A když přišla laskavá noc a tma, vše pokračovalo v dalším dějství… V jednom takovém snu jsem svého blízkého člověka – jeho snovou postavu, vzala za ramena, třásla jím a křičela: „Už se prober! Probuď se!“ a dívala se mu zblízka do tváře… Během té chvíle se mu proměňovala podoba, jeho  oči neměly zornici ani duhovku… Byly temné ne-lidské… Konečně nastal bílý den… Kohoutí zpěv je nejlahodnější píseň andělských sfér seslaná shůry a když se přidají dvouhlasně předoucí kocouří bratři, srdce pookřeje a stíny ztratí svou moc a zeslábnou….