Inspirace

Faun

Nevěděla jsem to, ale moje drahé a nejmilejší bytosti Zahrady mají, krom tichého a nenápadného (teda v případě kohoutů a husíků-strážců místa, někdy pekelně hlasitého) společenství, které tady tvoří, ještě další důležité úkoly a mise v jiných světech… Například kocourek Aleškanič zároveň je Průzkumník a poslíček… Když se doma neobjeví několik dní, to právě coby Merkur nebo Hermes s křidýlky na sandálech putuje tunely, chodbami a branami mezi světy… Začínají nejspíš v rohu zahrady U hlohového a šípkového keře… Někde tam mizí… Zdálo by se – za myškou… Tuhle se neukázal kolik dní a překvapivě nepřišel sám, ten šibal někoho přivedl… Když se konečně za dveřmi ozvalo jeho mňoukání a já otevřela, všimla jsem si v čerstvém sněhu páru obtištěných kopýtek a mezi stromy v zahradě se mihnul rychlý stín… A ten mazaný kocour? Dělá jakoby nic… Spokojeně se natáhl do předsíně, blaženě přede, nic neprozradí… Za soumraku jsem zaslechla čarovný hlas flétny, vyšla jsem ven, ale nikde nikdo, jen kouzla stínů stromů… Zatím kocouří bratři vklouzli dovnitř, dvouhlasně předou a studí mě tlapkami.

Bílá

Bílá sněhová pokrývka halí celou zimní krajinu… Krajinu ticha, odpočinku… Od obzoru k obzoru… Všechny věci, bytosti, děje světa jsou zahaleny těžkým chladným příkrovem poslaným z nebe… Ta krajina je i ve mně… Tichá nekonečná bílá spící neživá nehybná mrazivá… A uprostřed se probouzí zárodek nového života, příběhu, děje, ukrytý v klíčku, v kořenech, v zemi… A když se nadechnu, ve vzduchu je cítit  závan jarního vzduchu… I ze stromů bez listí, i z hlíny, kterou slepičky vykutaly zpod sněhu… Každé nadechnutí přivolá dávno zapomenuté vzpomínky, srdce okřeje… V podvečer zacházející slunce tvoří na nebi oranžové, purpurové, zlaté, růžové a modré pruhy… Sedám si k oknu a nemůžu se vynadívat, oči se sytí tím živým obrazem…

Díkůvzdání

RABÍNDRANÁTH THÁKUR

Díkůvzdání

Ti, kteří kráčejí na cestě pýchy,
deptajíce lahodný život svými kroky,
poskvrňujíce něžnou zeleň země
svými krvavými šlépějemi,     

nechť se radují a díky tobě, Pane,
protože jim patří dnešek.     

Já však jsem povděčen, že můj
úděl je mezi pokornými, kteří trpí 
a nesou břímě moci, skrývají své 
tváře a dusí své vzlykání v temnotě.     

Neboť každý záchvěv jejich bolesti
vybil se v tajemné hloubce tvé noci
a každá urážka byla zahrnuta 
ve tvé veliké ticho.   

A jejich je zítřek.   

Ó Slunce, ozař svým východem 
krvácející srdce, rozkvétající jitřním
kvítím a sežehni hýření při pochodních
pýchy v popel.