Rubrika: zápisník

Je neděle ráno… Všechna drůbež i další zvířátka přivítali nový den, posnídali a šli si po svých… Já sedím u žhnoucího radiátoru, po zádech se mi rozlévá teplo… Poslouchám meluzínu v komíně… Nechce se mi ani pohnout, natož natáhnout ruku pro hrnek s čajem… Vedle mne přede Amor se zvukem na max… O kus dál podřimují Monte a Lili… Z těch „němých tváří“ vyzařuje tolik dobrý energie a lásky, že se v ní koupu a je mi dobře… Amor teď nenápadně posunul něžný tlapičky k mojí ruce a hladí mě jimi, přitom dál usilovně přede a dívá se na mě s oddaností… Jsem vděčná za tyhle chvíle božího času… Děkuji, že jste se mnou mí drazí přátelé, strážci, pomocníci, učitelé, andělé… Že tak samozřejmě, bez okázalosti, podmínek, jen svým pouhým bytím, dáváte tolik krásy, dokonalosti, bezprostřednosti, hravosti, roztomilosti, něhy, moudrosti, spokojenosti… Díky vám jsou mé dny naplněné, rozzářené, štastné… Když tu se ti dva kocouří bratři probudí, pustí do hry a už jsou v sobě… Kutálí se po podlaze, tasí drápky, ostří zoubky, mhouří oči, vrčí, syčí… Tak to ne, čertíci – jděte se zchladit na mráz… A zas ticho klid mír… Lili jen otevřela vševědoucí oko zpoza dlouhé ofinky bíločerných chlupů a zas ho zavřela…

Snový čas… Tiká nekonečná nultá hodina… Chvíle po poledni… Zastavení děje… Jako v pohádce… Když v mžiku ustane vše – na sto let… Šípková Růženka se píchne o vřetýnko, jak předpověděly Sudičky… Celé Království, všichni usnou, zkamení… Ten bod, kdy se to stane… Teď právě… Skrz okno kuchyně, zasvítil kužel slunečních paprsků… Najednou jsem uviděla, v tom proudu světla, spousty poletujících zářících a třpytících se částeček prachu… Jako živé nepatrné hvězdy a planety pohybujících se nekonečně po svý neviditelných drahách a zároveň společně v tom mikrokosmu… Stovky světelných let celou věčnost… Se zatajeným dechem se dívám na ten třpyt prázdna… Pak to skončilo – malý vesmír, se svým rejem maličkých mihotavých zlatých andělů, zmizel… Pohasl… Slunce se posunulo v makrokosmu kousek za zenit… Království procitlo, zkamenělý rytíř si protřel oči… A můj zrak padl na tlustou bzučící mouchu, lezoucí po neumytém skle okna… A kocourek Amor? Spřádá dál nit svého bdělého sladkého snu…

Bydlím v kraji, kde lišky dávají dobrou noc. Za naší zahradou je louka lemovaná remízky a úvozovou cestou se starými listnáči… Cesta vede na kopec s lesíkem…. A všude nad krajinou se vznáší strážci éterného světa… Dravci – menší i velcí létavci – obyvatelé vzdušného prostoru… Káňata… Krásní, hrdí, respekt vzbuzující ptáci… Zdržují se v korunách vysokých stromů, pokud neplachtí vysoko na nebi nebo nehnutě nesedí v poli… Zdejší káňata moudře usoudila, že drůbež na našich zahradách je něco jako naservírovaná snídaně nebo obědovečeře… Za jasného slunného dne je nebe plné těchto plachtících bytostí horních světů, kteří se ale poznenáhlu střemhlav pouští k zemi se smrtícími pařáty a zobáky neminou cíl… A kořistí bývají bezstarostné přízemní hrabalky (všeho druhu)… V takových dnech se pak v pravidelných intervalech ze všech dvorků postupně ozývají poplašné zprávy husí a krůtí četnické čety, ohlašující nebezpečí shora… S mojí milou sousedkou občas také u sklenky probíráme strategii ochrany našich opeřených svěřenců (krom jiných důležitých vesnických událostí – o úmrtí hafanů aj.)… Nedávno jsme se radily, jak na ně a sousedka vytasila dobrou radu, která je prý osvědčená… Nejlíp dravce vyplašit, zahnat, pořádně mu vynadat, aby si to pamatoval jednou pro vždy a už se neukázal… Další den byl jako malovaný… Nesla jsem něco na chuť svým dvorním dámám – na velkém podnose, když tu všichni jednohlasně spustili povyk… Ohlédla jsem se a káně mi proletělo těsně nad hlavou a zcela bezostyšně předvedlo svůj kroužící smrtonosný vzdušný tanec přímo před mýma očima… Zakřičela jsem, zamávala tácem… Neochotně nedokončilo svůj výpad a odletělo… Zpětně jsem se zhodnotila, kterak jsem zvládla situaci a vyšlo mi 4-… Viděla jsem sama sebe, jak divným, mečivopištivým hlasem volám něco jako: „Di pryč ty hajzle… Jedeešš… Kšááá…“ s postojem, že odháním mouchu nebo vosu… Moc razantní ani přesvědčivý to nebylo… Jako bych se na chvíli octla ve zlým snu, kde se potkávám se svojí noční můrou a krom sípání nemůžu vydat hlásku, ani se pohnout… Tak jako obránce a ochránce slabých a nevinných se mám ještě co učit… Možná začnu trénovat hlasový projev k zastrašení nepřítele…