Inspirace

Dar za dar

Bílá slepička seděla dlouho na pěti vajíčkách… Večer se vyklubalo černé kuřátko, seděla dál na vajíčkách celý další den… Ráno jsem jí našla mrtvou s chladnoucím kuřátkem pod křídlem… Mělo zavřené oči jako jeho navždy spící maminka, ještě dýchalo… Ale už se nechtělo probudit k životu… Držela jsem ho v dlani a pak jsem ho položila do kožíšku předoucího kocoura, než vydechlo naposledy… Tak jen na krátkou chvíli zavítalo na tento svět… Je pro mě těžké přijímat každé setkání s duší, srdcem dalších bytostí zde jako dar Života, který nám nepatří… Nemůžeme určit čas ani místo, kde se to stane, kdy to nastane a kdy skončí… Můžeme jen ustoupit Tvůrci, přijmout, poděkovat… Tak děkuji za každý okamžik prožitý v blízkém setkání duší a srdcí… Chvilku to tu je a chvilku není…

Hermés a Luna…

Děti Země… Hermes a Luna. Narodili se v noci na 29. 4., jako můj nejstarší syn. Jsou to dvě roztomilé chlupaté kuličky, jejich maminkou je moje drahá psí přítelkyně Lili. Je kouzelné pozorovat tu energii, radost, s jakou poznávají, zkoumají, okoušejí svět všemi nástroji smyslů, kterými je Prozřetelnost vybavila u vstupu do Brány Zapomnění, kterou každá  bytost musí vejít skrze tlukoucí srdce, s prvním nádechem a dotykem se zemí… I Pán času, když je tady vítá, propadne jejich kouzlu a ztratí se v nadšení a dovádění štěněčích her i únavou sladkém oddychování… Než zas nabyde vlády, zvážní a chopí se neúprosně svých přesýpacích hodin… Ale to bude až za Dlouho – stejně dlouho, jak trvá průzračně studánkově čistá a osvěžující, sama sebou naplněná, čirá radost z bytí… I kocourek Monte v údivu nad těmi ranečky štěstí a nevinnosti, na chvíli přestal bohorovně příst…

Okno do duše

Stmívání… Za oknem v koupelně nad vanou plnou horké vody… Je skrz něj vidět pohasínající večerní nebe, uspávajícím monotónně tlumeně dopadajícími dešťovými kapkami… Rozezní strunu někde uvnitř a skrze závoj času oživí chvíli u jiných oken jindy… Vzpomínky nebo skutečnosti… Sny?…
V babiččině pokoji, u tikajícího budíku… Tabulky v oknech drnčely, jak kolem projížděl večerní vlak… Vůně tolik známé důvěrné bezpečné chvíle… Neporušitelná, která se zdála věčná v bezčasí… Děje se to teď a teď tady… Kapky deště dopadající na okno znovu… Otevřou všechny dveře do pokojů, pokojíčků, dřevníků a domečků… Co měla bezpečná okna chránící naše těla, srdce, aby nás donesla do tohoto okamžiku… Okna bezpečně chránící naše těla před deštěm a chladem, propouštějící světlo dne a noci… Ale duše je volná, může putovat vesmíry, světy, oka-mžiky napříč časem a prostorem tam i zpátky… Těmi, co jsou i těmi, co teprve přijdou a dlít ve všech zároveň… Stačí jen projít Bránou snění… Do paralelního vesmíru, kde stromy a rostliny jsou strážci a zvířátka jsou duchovní mistři, průvodci na planetě Blaženosti…