Bylo nebylo… Začalo to dávno… V počátcích věků, kdy Zem byla teprv čerstvě uhnětená hliněná kulička, se kterou si pohrávaly božské děti… Uran, Neptun a Pluto… Neexistoval čas a Vesmíry a Světy se dalo volně procházet jako velkými sály… Pak Země povyrostla a dala život divukrásné rozmanitosti rostlinné a zvířecí říše… Žili na ní strážci a ochránci kamenů, stromů, roztodivná zvířata po ní chodila, vzduchem létala,ve vodě plavala… Vše bylo v nekonečné rovnováze a harmonii… O tu se staral bůh Faun, který hrál na kouzelnou flétnu a při svitu laskavé Luny na paloučcích tančily víly, v norách žili bručiví skřítkové, na skalách obři, v jeskyních draci… Slunce pak všechno osvěcovalo, hřálo a vyživovalo nekonečnou láskou… Na Zemi panoval mír a soulad… Až do příchodu člověka… Člověk měl být původně strážce a ochránce zvířat, ale v jeho srdci vyrostla touha po moci, nenasytnost, krvelačnost, bezcitnost… Stal se dobyvatelem a ničitelem… Vše obrátil vzhůru nohama… A Země skryla všechna svá kouzla a tajemství pod závojem zapomnění… Pravda o dobách původního světa se objevovala už jen v mýtech a pohádkách… Občas se narodil člověk v jehož srdci se skrývalo semínko z oné rajské zahrady…. Ve správný čas na správném místě se mohlo probudit a vyrůst… Tak se stalo, že i jedna bodláčím a trním zarostlá stará zahrada si pamatovala svojí dávnou podobu i dobrotivou vílu, která o ní pečovala a přivolala si jí svou touhou zpátky. Víla se ale mohla vrátit jen tehdy, když se na její zahrádce objeví člověk, který jí věnuje své lidské srdce – čisté jako studánka, naplněné láskou a vděčností… A to se jednoho dne stalo. Srdce je tou branou do tajemství hlubších, než je hlubina sama, i tajuplných zahrad rajských rozkoší…