Miluju dny volna… Kdy nemám nic před sebou… Je to magický čas, kanoucí pomalu, jako med, ve kterém můžu od rána do večera pobývat ve svém snovém světě a dělat, co zrovna chci… Proplouvat z okamžiku do okamžiku… Doma a v zahradě… Vítají mě její obyvatelé… Kočky – vyslanci z hvězd, psi – strážci místa… Dvorní dámy a rytíři (slepice, kohouti), husy – vodní víly, krůtíci – elegantní elfové s plavnou chůzí, co milují koruny stromů, Křepelovi – bručiví přízemní skřítkové… A všichni další obyvatelé zahrady, někteří dobře utajení… Stromy a rostliny a já je zdravím a vítám… Každý z nich má svojí letoru a jedinečnost… Nepřestanu je obdivovat za jejich osobitost a naprosto ryzí vyjadřování toho, kým doopravdy jsou… Kohout Kubík s elánem po ránu srdnatě vybíhá bránit, chránit a pečovat o svoje svěřenkyně a ještě za šera z kurníku oznamuje odkud, kam, komu, co patří… Ani na vteřinu nepochybuje o svojí misi…. Dále u mě žijí dvorní dámy – slepičky vykoupené z transportu smrti (vynesené slepice z velkochovu,určené na jatka)… Mám je teprve krátce, ale dojímají mě radostí ze života, činorodostí, nadšením… Jsou trochu opelichané, říkám jim ženy po čtyřicítce, už je nic nepřekvapí a vědí, co chtějí – věnovaly mi svojí důvěru… Jmenují se Valérie, Soběhrda a Roduslava… Je kouzelné jen se na ně dívat, učit se od nich a obdivovat celou krásu a dokonalost Stvoření…