První zářijový víkend, kdy nostalgický podzim osmi jemnými prstíky pavoučků babího léta, spřádá moje dny a sny, jsem šla do sousední vesnice na Pouť. Konala se tam i výstava Chovatelů… V kleci s nápisem ZDARMA bylo klubko spících koťátek… Jedno z nich, ale nespalo a dívalo se na mě… Nemohla jsem ho tam nechat… Je maličké zrzavo-bílé a jmenuje se Amor. V kožíšku má otisklé ornamenty srpnového slunce a možná nějaký vzkaz pro mne… Další den jsem šla na výstavu znovu, tentokrát se synem… Obcházeli jsme klece s „chovnými jedinci“ nebo „kmeny“… Po chvíli mě zavolal: „Mami, podívej se na toho králíka, jak se dívá… Jako by v něm byl uvězněnej člověk…“ Podívala jsem se obřímu králíkovi do očí a… byl tam, opravdu… Trochu ve mně hrklo… Možná v nějakém paralelním vesmíru se tohle děje nám… Lidem… V malé kleci, z rohu do rohu, odžíváme svůj život jako rostoucí maso určené na pekáč „vyššímu druhu“… Nějak se mi to vymklo… Původně jsem chtěla psát o Amorovi, jak je krásný, šťastný, bezstarostně si hraje… Tak snad příště…