Měli jsme debatu s nejmladším synem ohledně opatření vlády kvůli „pandemii viru“ – omezení a nošení roušek… Já zastávám jiný postoj, než je oficiální stanovisko lékařů, kteří argumentují, mimo jiné: zachráníme tím staré, nemocné lidi, kteří by zbytečně zemřeli, ačkoli by mohli mít ještě krásných deset, patnáct let života… Já si myslím, že pravda nebyla řečena celá, když odhlédnu od toho, že dost lidí žije tak, že jsou zaživa mrtví… Žijí život bezduchých biorobotů, kteří mechanicky chodí do práce a konzumují svoje nákupy ze supermarketů (potraviny vyrobené potravinářským a masným průmyslem) před televizní obrazovkou… Proč se nemluví o koncentračních táborech, kde celý svůj krátký život žijí zvířata určena pro užitek a bezedné žaludky „tupé masy lidí“ sloužících Systému? Už Hippokrates řekl: Než začnete někoho léčit, zeptejte se nejprve, zda se vzdá věcí, kvůli kterým onemocněl… Možná je třeba nejprve uzdravit oči, uši a srdce lidí, od chamtivosti, nenasytnosti, touze po moci, pocitu nadřazenosti, pýše, strachu… Aby propustili svoje bratry a sestry – zvířata, rostliny i sebe navzájem ze zajetí… A nejsme my ta pandemie, nechováme se stejně k naší planetě, jako virus k nám? Jsem vděčná za každý den, který prožiju v klidu, míru, stejně jako ptáček, co zpívá v keři… Amor, co vedle mne spokojeně oddychuje, právě začal chrápat…