Šelmy a dravci…

Pondělí… Odpoledne… Divný to den… Neměla jsem moc energie… Chodila od ničeho k ničemu – a ani to nic jsem si neužívala jako jindy, ani jídlo, ani prosté bytí či nebytí – den blbec… Snažila jsem se dokončit sochu ropuchy z hlíny, ale to taky vázlo… Asi ve čtyři odpoledne už nebylo co jiného – všechny trumfy – jídlo, pití, dobrá společnost bytostí zahrady… Vystřílené… Tak jsem si napustila na chvíli vanu… Asi po pěti minutách spustila drůbež venku povyk a kocour Aleškanič, který do té doby sladce spal v chodbě, začal zběsile mňoukat… Co se to děje? Než jsem se vynořila z vody a vyšla na dvůr, uplynulo pár minut… Pak jsem uviděla jednu slepičku u plotu zraněnou, plačící… Její rány nebyly slučitelné s životem… Ostatní drůbež různě poschovávaná… Za bílého dne… A kdo byl pachatel?… Valérii – svoji milou společnici z „žen 40+“ jsem uložila do krabice a hladila po hlavičce… Měla zavřené oči, trpěla tiše… Z rukou mi nešel smýt pach krve a smrti… Zaplavil mě smutek, tíže života… Že tohle nezvládám a  nechci už nic zvládat a zažívat… A ani být svědek toho… Kolik bolesti musí to tělíčko unést?  A jakékoli jiné… A proč?… Dnes je dle mayského kalendáře Cimi – Smrt… Přišel soumrak s milosrdným závojem zapomnění… Zítra budu kopat hrob – ale to bude až zítra… Těším se na spánek a sny… Ale nevím, jestli i na denní snění…