Včera byla božská neděle, nádherný slunečný den… Šli jsme se synkem a pejsky na procházku na kopec k lesu… Kolem pasoucího se stáda, odkud k nám přicházely pomalu rozvážně zvědavé kravičky a taky přiběhl houf odrostlejších telátek, kteřá přihopsala a vesele odhopsala jako rozpustilí školáci… Nebe nad námi bylo neuvěřitelně modré, bez šmouh a mráčků, rozklenuté od obzoru k obzoru… Na něm vysoko kroužili dravci… Napočítala jsem jich deset… U lesa jsme našli plný košík bedel… Naše Lili v trávě pronásledovala myšky, které jí ale vždycky unikly pod zem… Stromy podél cesty kývaly na pozdrav… Vracely jsme se pomalu domů, uhýčkáni tisíci pohlazeními neviditelných rukou – trávy, větví stromů, čerstvého podzimního vánku, sluníčka, které se nám měkce opíralo o tvář… Večer se soumrakem jsme odnesli něco na zub lišce do nedalekého houští, kde přebývá… Dneska mám volno… Vstávala jsem do chladného rána, nebe je zatažené… Zvířátka – dvorní dámy i husy s chutí vítají den… Stejně jako kohouti… Krůty čekají až do úplného rozednění, než opustí bezpečnou korunu stromu… Koťata, hned co se vzbudí a protáhnou, šplhají po kmeni jabloně – ta jen trpělivě stojí na svém místě a rozjímá… Pejsci se zase brzo někam uklidí – dosnít svůj sen… A já sedím po ranním shonu u kamen s mátovým čajem a mizím v horké páře nad hrnkem… Rozpouštím se… Nejsem… Nebo se stávám snem hrnku s čajem… Dám vědět, až budu zas tou osobou…