Andělé v mém bytí aneb terapie něhou

Je neděle ráno… Všechna drůbež i další zvířátka přivítali nový den, posnídali a šli si po svých… Já sedím u žhnoucího radiátoru, po zádech se mi rozlévá teplo… Poslouchám meluzínu v komíně… Nechce se mi ani pohnout, natož natáhnout ruku pro hrnek s čajem… Vedle mne přede Amor se zvukem na max… O kus dál podřimují Monte a Lili… Z těch „němých tváří“ vyzařuje tolik dobrý energie a lásky, že se v ní koupu a je mi dobře… Amor teď nenápadně posunul něžný tlapičky k mojí ruce a hladí mě jimi, přitom dál usilovně přede a dívá se na mě s oddaností… Jsem vděčná za tyhle chvíle božího času… Děkuji, že jste se mnou mí drazí přátelé, strážci, pomocníci, učitelé, andělé… Že tak samozřejmě, bez okázalosti, podmínek, jen svým pouhým bytím, dáváte tolik krásy, dokonalosti, bezprostřednosti, hravosti, roztomilosti, něhy, moudrosti, spokojenosti… Díky vám jsou mé dny naplněné, rozzářené, štastné… Když tu se ti dva kocouří bratři probudí, pustí do hry a už jsou v sobě… Kutálí se po podlaze, tasí drápky, ostří zoubky, mhouří oči, vrčí, syčí… Tak to ne, čertíci – jděte se zchladit na mráz… A zas ticho klid mír… Lili jen otevřela vševědoucí oko zpoza dlouhé ofinky bíločerných chlupů a zas ho zavřela…