Bílá sněhová pokrývka halí celou zimní krajinu… Krajinu ticha, odpočinku… Od obzoru k obzoru… Všechny věci, bytosti, děje světa jsou zahaleny těžkým chladným příkrovem poslaným z nebe… Ta krajina je i ve mně… Tichá nekonečná bílá spící neživá nehybná mrazivá… A uprostřed se probouzí zárodek nového života, příběhu, děje, ukrytý v klíčku, v kořenech, v zemi… A když se nadechnu, ve vzduchu je cítit závan jarního vzduchu… I ze stromů bez listí, i z hlíny, kterou slepičky vykutaly zpod sněhu… Každé nadechnutí přivolá dávno zapomenuté vzpomínky, srdce okřeje… V podvečer zacházející slunce tvoří na nebi oranžové, purpurové, zlaté, růžové a modré pruhy… Sedám si k oknu a nemůžu se vynadívat, oči se sytí tím živým obrazem…