Inspirace

Zahrada se pomalu zahaluje večerním pláštěm… Slunce zapadlo, na nebi nad obzorem ještě trocha pohasínajícího světla a cáry mraků, které zešedly… Tanec jepic, přelet opozdilých vlaštovek… Zesilující chorál stromových kobylek ze všech stran… Tu a tam tlumené štěbetání hus ze sousedství, které se ukládají k spánku, omamná vůně květů letního večera, okřívající chladivou rosou…
Sedím na terase, zavírám knihu s rozmazanými písmenky, jejichž smysl, s ubývajícím dnem a jeho snem, zaniká… Před očima se mi rozkmitala světélkující energie nadcházející noci s jejími vlastními pravidly, časem, ději… Psíci mi na klíně slastně oddychují. Zachumlám se víc do deky… Abych poděkovala odcházejícímu dni a přivítala blížící se noc… Kocouři se zatím, vlivem roušky padající temnoty, mění z rozkošnických domácích peciválů na nebezpečné a záludné šelmy, číhající nelítostně na svou kořist v zahradě plné stínů….
A já?… Těším se na další snová dobrodružství Za zrcadlem…

…nad šálkem zeleného čaje. Svěží chladivý vánek s vůní podzimu… Zahrada šumí, šeptá, vypráví… Křídly kobylek, motýlů, much a včel, listy stromů… Odevšad se pravidelně ozývají kohoutí zpěvy, vysoko na nebi v kruzích plachtí káňata… Na slunci meditují kocouři, štěňata, slepičky i husy… Všichni ponoření do té chvíle…I já jsem očarovaná kouzelnou mocí-každého nádechu… Vítr mi přivál tolik jako pavučinka jemných a takřka nezachytitelných, vzápětí se rozplývajících, zpráv, příběhů, obrazů… Zabalených do vůní a zvuků léta… Tak se nechávám jimi prostupovat, proměňovat… Na všem cítím dotek Boží dlaně a zapomínám při tom na sebe…

Černé kuřátko Holly, které přišlo na tento svět v náručí umírající maminky, se nakonec rozhodlo zůstat… Vrátilo se od Druhého břehu, kam mířilo v prvních chvílích a ač maminku ještě dlouho do noci volalo, nakonec se upokojilo. Stalo se součástí velké rodiny našeho společenství… Naslouchaje vnitřnímu Hlasu, stará se o sebe, zobe, čistí si peříčka, prozkoumává okolí, hraje si se štěňátky a kocoury… Nebojí se použít ostrý zobáček a už mu roste hřebínek – jako příslib budoucího rytíře…

Housátko Glori mělo na začátku štěstí víc. Má oba pečlivé rodiče Petúnia a Gabrielu…dokonce tetu, divokou husu Amygdalu. A tak je od prvního dne, co se vyklubalo z vajíčka, zahrnuté veškerou láskou a ochranou blízkých svého druhu… Taky je to maličká žlutá kulička, jemná jako chmíříčko, držící se nohou svých kolébajících se rodičů, překonávající všechny nástrahy velkého světa, kde i kámen, vysoká tráva nebo temně žhnoucí přimhouřené kočičí oči představují tvrdou překážku v kontrastu s jeho ztělesněním křehkosti, měkkosti, zranitelnosti…

Přejme jim oběma šťastnou pozemskou pouť… Co vy na to, kocouří bratři?