Inspirace

Stmívání… Za oknem v koupelně nad vanou plnou horké vody… Je skrz něj vidět pohasínající večerní nebe, uspávajícím monotónně tlumeně dopadajícími dešťovými kapkami… Rozezní strunu někde uvnitř a skrze závoj času oživí chvíli u jiných oken jindy… Vzpomínky nebo skutečnosti… Sny?…
V babiččině pokoji, u tikajícího budíku… Tabulky v oknech drnčely, jak kolem projížděl večerní vlak… Vůně tolik známé důvěrné bezpečné chvíle… Neporušitelná, která se zdála věčná v bezčasí… Děje se to teď a teď tady… Kapky deště dopadající na okno znovu… Otevřou všechny dveře do pokojů, pokojíčků, dřevníků a domečků… Co měla bezpečná okna chránící naše těla, srdce, aby nás donesla do tohoto okamžiku… Okna bezpečně chránící naše těla před deštěm a chladem, propouštějící světlo dne a noci… Ale duše je volná, může putovat vesmíry, světy, oka-mžiky napříč časem a prostorem tam i zpátky… Těmi, co jsou i těmi, co teprve přijdou a dlít ve všech zároveň… Stačí jen projít Bránou snění… Do paralelního vesmíru, kde stromy a rostliny jsou strážci a zvířátka jsou duchovní mistři, průvodci na planetě Blaženosti…

Nejmenší moje černá hedvábnička Večernice se celý den neukázala venku… Když konečně vyběhla na zavolání, chovala se jinak – přešlapovala, jakoby jí pod nožkama hořelo a honem zpátky… Uvnitř kurníku si udělala hnízdečko a seděla na vajíčkách. Další dny už nevycházela vůbec, plně pohroužená ve své důležité poslání… Krůta Justýna snesla několik bílo-růžově kropenatých špičatých vajíček… husa Gabriel zas pár velkých bílých… jejich ochránci – krocan Albus a houser Petúnie se jednoho ještě mrazivého rána střetli v lítém boji… za vydatné hlasové podpory zbytku dvořanů… Bojovali jako dva draci… zmítající se uprostřed bíločerné bouře peří… hlavně Petúnie mával a tloukl kolem sebe křídly, „zakousnutý“ do mohutné Albusovo hrudi… ten mu nakonec uštědřil pár řádných klobanců svým mohutným orlosupím zobanem… Nakonec jsem musela zasáhnout a „kluky“ rozehnat… Po ukončení boje se všichni vrátili zpátky ke své oblíbené činnosti… kohoutek Kubík zas vesele prohání Peruna… slepičky kontrolují každý kousek půdy… hrdličky, hejna vrabců, kosů a špačků v keřích a korunách stromů oslavují příchod nového slunce, jara, života… A kocouří bratři si poklidně čistí jiskrné kožíšky…

Sobotní ráno a jarní den jako malovaný… Vyšla jsem ven, potěšit se se všemi milými obyvateli zahrady… Slepičkám jsem vyměnila podestýlku za čerstvou – z léta vonící slámu… Když jsem odvážela tu starou, vyplašila jsem v sadu tichého návštěvníka. Chatrný dřevěný plot poskytl diskrétní vchod, kterým ho zahrada pozvala na hostinu… Mladý jelínek se pásl a pochutnával si na hromádkách podzimních jablek, prostřených pod stromy… Zahlédl mě a v úleku vyběhl přímou cestou ven, jenže netrefil správný východ… Půlka těla prošla, ale druhá už ne… A tak se ocitl zaseknutý v plotě, který mu po chvíli už nedovolil ani zmítat se a kopýtky hrabat do prázdna… Po chvíli zůstal jen odevzdaně se skloněnou hlavičkou, přijímaje osud. Musela jsem povolat sousedy a společnými silami jsme naříkajícího jelínka s chlupatými parůžky, které vyrůstaly jako čerstvé větvičky stromu a velkýma obsidiánovýma očima, vyprostili ze zaklínění… Bylo třeba vyrazit plaňku v plotě. A náš jelínek, pokulhávaje, s lehkými šrámy, odběhl zpátky do širého světa… Mezitím kocourek Monte chytil myšku a šťastné dvorní dámy se koupou v záplavě životodárných paprsků slunce…