Poslední dny uplynulého roku byly nabité jiskřící elektřinou kočičích kožíšků… Meteority, hvězdami, i denními sny… Hvězdné nebe bylo přetížené střelným prachem, přesuny nebeských těles i dalších tajuplných dějů, hrozilo, že spadne na hlavu… I moje sny byly těžké, plné nočních Můr. Budila jsem se s děsem, s úlevou, že následuje procitnutí, ale sen jako v hororu nekončil, pokračoval i v bdělém snu… Bůh Fobétór na sebe bral různé podoby… Proti všem zvykům… I nejbližších lidí… Nebylo úniku…
A tak po těžké noci následovala denní Můra… A když přišla laskavá noc a tma, vše pokračovalo v dalším dějství… V jednom takovém snu jsem svého blízkého člověka – jeho snovou postavu, vzala za ramena, třásla jím a křičela: „Už se prober! Probuď se!“ a dívala se mu zblízka do tváře… Během té chvíle se mu proměňovala podoba, jeho oči neměly zornici ani duhovku… Byly temné ne-lidské… Konečně nastal bílý den… Kohoutí zpěv je nejlahodnější píseň andělských sfér seslaná shůry a když se přidají dvouhlasně předoucí kocouří bratři, srdce pookřeje a stíny ztratí svou moc a zeslábnou….