Rubrika: zápisník

Pár dnů před dušičkama se mi zdál sen. V něm byl náš pan učitel aikida a vedl cvičební kroužek, který připomínal skupinu dětí na táboře… Oproti normálu, kdy nosí dioptrické brýle, které občas letí na žíněnku, měl snové fialové obroučky beze skel ve tvaru srdíček… Vypadaly dost dobře… Hráli jsme venku nějaké hry a cvičení. Nakonec jsme se učili posílat energii z jedné čakry do druhé – bylo to kouzelné a docela snadné… Energie putovala ve formě hustých barevných obláčků – červený, oranžový, zelený, modrý… Nakonec se pan učitel rozloučil s tím, že na další cvičení si budem muset počkat, protože není momentálně dovoleno cvičit… Zamával a šel… Druhý den mi přišel e-mail od reálného pana učitele, kde stálo, že se v nejbližší době tréninky nekonají… Odepsala jsem, že vím, ale že se rozhodně neflákáme…

Pondělí… Odpoledne… Divný to den… Neměla jsem moc energie… Chodila od ničeho k ničemu – a ani to nic jsem si neužívala jako jindy, ani jídlo, ani prosté bytí či nebytí – den blbec… Snažila jsem se dokončit sochu ropuchy z hlíny, ale to taky vázlo… Asi ve čtyři odpoledne už nebylo co jiného – všechny trumfy – jídlo, pití, dobrá společnost bytostí zahrady… Vystřílené… Tak jsem si napustila na chvíli vanu… Asi po pěti minutách spustila drůbež venku povyk a kocour Aleškanič, který do té doby sladce spal v chodbě, začal zběsile mňoukat… Co se to děje? Než jsem se vynořila z vody a vyšla na dvůr, uplynulo pár minut… Pak jsem uviděla jednu slepičku u plotu zraněnou, plačící… Její rány nebyly slučitelné s životem… Ostatní drůbež různě poschovávaná… Za bílého dne… A kdo byl pachatel?… Valérii – svoji milou společnici z „žen 40+“ jsem uložila do krabice a hladila po hlavičce… Měla zavřené oči, trpěla tiše… Z rukou mi nešel smýt pach krve a smrti… Zaplavil mě smutek, tíže života… Že tohle nezvládám a  nechci už nic zvládat a zažívat… A ani být svědek toho… Kolik bolesti musí to tělíčko unést?  A jakékoli jiné… A proč?… Dnes je dle mayského kalendáře Cimi – Smrt… Přišel soumrak s milosrdným závojem zapomnění… Zítra budu kopat hrob – ale to bude až zítra… Těším se na spánek a sny… Ale nevím, jestli i na denní snění…  

Včera byla božská neděle, nádherný slunečný den… Šli jsme se synkem a pejsky na procházku na kopec k lesu… Kolem pasoucího se stáda, odkud k nám přicházely pomalu rozvážně  zvědavé kravičky a taky přiběhl houf odrostlejších telátek, kteřá přihopsala a vesele odhopsala jako rozpustilí školáci… Nebe nad námi bylo neuvěřitelně modré, bez šmouh a mráčků, rozklenuté od obzoru k obzoru… Na něm vysoko kroužili dravci… Napočítala jsem jich deset… U lesa jsme našli plný košík bedel… Naše Lili v trávě pronásledovala myšky, které jí ale vždycky unikly pod zem… Stromy podél cesty kývaly na pozdrav… Vracely jsme se pomalu domů, uhýčkáni tisíci pohlazeními neviditelných rukou – trávy, větví stromů, čerstvého podzimního vánku, sluníčka, které se nám měkce opíralo o tvář… Večer se soumrakem jsme odnesli něco na zub lišce do nedalekého houští, kde přebývá… Dneska mám volno… Vstávala jsem do chladného rána, nebe je zatažené… Zvířátka – dvorní dámy i husy s chutí vítají den… Stejně jako kohouti… Krůty čekají až do úplného rozednění, než opustí bezpečnou korunu stromu… Koťata, hned co se vzbudí a protáhnou, šplhají po kmeni jabloně – ta jen trpělivě stojí na svém místě a rozjímá… Pejsci se zase brzo někam uklidí – dosnít svůj sen… A já sedím po ranním shonu u kamen s mátovým čajem a mizím v horké páře nad hrnkem… Rozpouštím se… Nejsem… Nebo se stávám snem hrnku s čajem… Dám vědět, až budu zas tou osobou…