Rubrika: zápisník

Kde se vzal, tu se vzal… Do mého světa přibyl… Malý tvoreček s tlukoucím srdíčkem a hebkým kožíškem… Černobílý ušatý kocourek. Jmenuje se Monte, tedy celým jménem Hrabě Monte Kristo… Treprv se seznamuje se svým novým domovem, ale je znát, že je nebojácný, sebejistý, bystrý… Přinesla jsem ho jako parťáka k Amorovi… Sice máme ještě dospělého kocoura Aleškaniče, který vlídně otcovsky dohlíží, a onehdá malému Amorovi chytil myšku na hraní… ale, jak říká klasik: „Mít vlastního bráchu, má svý půvaby…“. Tak, kluci kočičí, půjdete se sbratřit? Co vy na to? Momentální  situace vypadá takto: „Amor-kočičí mistr zenu náhle ztratil všechen  bohorovný klid, kterým ho obdarovaly sudičky… Dokonce vypnul svůj věčný kolovrátek a snaží se ulovit „nezvaného hosta“ a obhájit pozici domácího pána… Zatímco nově příchozí zaujímá strategická místa a předvádí vycizelovanou škálu zastrašovacích technik… Aby udělal dojem silného mistra bojových umění, před kterým má každý s úctou smeknout… A vyklidit mu pole… Ale nakonec se oba bojovníci unaví a tam, kde zrovna předváděli svoje techniky, usnou… Přímo na „TATAMI“… Jak to dopadne? Dozvíme se, až se ti dva  „AIKIDOKOVÉ“ občerství blahodárným spánkem… Co se jim asi zdá? …

Měli jsme debatu s nejmladším synem ohledně opatření vlády kvůli „pandemii viru“ – omezení a nošení roušek… Já zastávám jiný postoj, než je oficiální stanovisko lékařů, kteří argumentují, mimo jiné: zachráníme tím staré, nemocné lidi, kteří by zbytečně zemřeli, ačkoli by mohli mít ještě krásných deset, patnáct let života… Já si myslím, že pravda nebyla řečena celá, když odhlédnu od toho, že dost lidí žije tak, že jsou zaživa mrtví… Žijí život bezduchých biorobotů, kteří mechanicky chodí do práce a konzumují svoje nákupy ze supermarketů (potraviny vyrobené potravinářským a masným průmyslem) před televizní obrazovkou… Proč se nemluví o koncentračních táborech, kde celý svůj krátký život žijí zvířata určena pro užitek a bezedné žaludky „tupé masy lidí“ sloužících Systému? Už Hippokrates řekl: Než začnete někoho léčit, zeptejte se nejprve, zda se vzdá věcí, kvůli kterým onemocněl… Možná je třeba nejprve uzdravit oči, uši a srdce lidí, od chamtivosti, nenasytnosti, touze po moci, pocitu nadřazenosti, pýše, strachu… Aby propustili svoje bratry a sestry – zvířata, rostliny i sebe navzájem ze zajetí… A nejsme my ta pandemie, nechováme se stejně k naší planetě, jako virus k nám? Jsem vděčná za každý den, který prožiju v klidu, míru, stejně jako ptáček, co zpívá v keři… Amor, co vedle mne spokojeně oddychuje, právě začal chrápat…

Miluju noc, tmu… Už od dětství… Stejně jako různé králičí i jezevčí nory – tmavé podzemní úkryty… Se soumrakem sestupuje bůh Hypnos a na vše sesílá milosrdný spánek… Hypnos má bratra – dvojče a to je bůh smrti Thanatos… Moje duše v noci okřívá… Když svět zmizí, ponoří se do bezčasí původního Stvoření… Zmizí vše… Zůstává jen bod vědomí obsažený v dechu – nádechu a výdechu… Chladný čerstvý noční vzduch, ostrý jako břitva… Dál jen ticho… Spočívám ve tmě tmoucí, všeobjímající laskavé bezpečné náruči – lůně Boha-Matky… Nemůžu se nabažit toho obrovského tmavého prostoru s miliony blikajícími světy, jen latentně obsaženými v jiskřící temnotě… Vše je nadosah – jako je to v pohádce – jen pomyslím a jsem tam, kde si přeju… Tvoření i zanikání světů, dějů, příběhů… Kdekoli mohu být i nebýt… Blažený čerstvý vzduch – nádech – výdech – božský spánek – bdění… Vědomí tvůrce… Snění… Můžu si vybrat z tisíce snů… Světů, životů… Nebo nic, jen se nechat hýčkat laskavou náručí Boha-Matky… Ó, požehnaná dobrotivá tmo – noci, temnoto… Bezčasí snění… Nakonec kohoutí píseň přivolává duši zpět – ohlašujíc příchod nového dne – snu světa… Sladká hodinko před úsvitem – ještě mě zahal svým tmavomodrým jiskrným pláštěm… A zakryj obrysy světa…