Inspirace

Poslední dny uplynulého roku byly nabité jiskřící elektřinou kočičích kožíšků… Meteority, hvězdami, i denními sny… Hvězdné nebe bylo přetížené střelným prachem, přesuny nebeských těles i dalších tajuplných dějů, hrozilo, že spadne na hlavu… I moje sny byly těžké, plné nočních Můr. Budila jsem se s děsem, s úlevou, že následuje procitnutí, ale sen jako v hororu nekončil, pokračoval i v bdělém snu… Bůh Fobétór na sebe bral různé podoby… Proti všem zvykům… I nejbližších lidí… Nebylo úniku…

A tak po těžké noci následovala denní Můra… A když přišla laskavá noc a tma, vše pokračovalo v dalším dějství… V jednom takovém snu jsem svého blízkého člověka – jeho snovou postavu, vzala za ramena, třásla jím a křičela: „Už se prober! Probuď se!“ a dívala se mu zblízka do tváře… Během té chvíle se mu proměňovala podoba, jeho  oči neměly zornici ani duhovku… Byly temné ne-lidské… Konečně nastal bílý den… Kohoutí zpěv je nejlahodnější píseň andělských sfér seslaná shůry a když se přidají dvouhlasně předoucí kocouří bratři, srdce pookřeje a stíny ztratí svou moc a zeslábnou….

Je neděle ráno… Všechna drůbež i další zvířátka přivítali nový den, posnídali a šli si po svých… Já sedím u žhnoucího radiátoru, po zádech se mi rozlévá teplo… Poslouchám meluzínu v komíně… Nechce se mi ani pohnout, natož natáhnout ruku pro hrnek s čajem… Vedle mne přede Amor se zvukem na max… O kus dál podřimují Monte a Lili… Z těch „němých tváří“ vyzařuje tolik dobrý energie a lásky, že se v ní koupu a je mi dobře… Amor teď nenápadně posunul něžný tlapičky k mojí ruce a hladí mě jimi, přitom dál usilovně přede a dívá se na mě s oddaností… Jsem vděčná za tyhle chvíle božího času… Děkuji, že jste se mnou mí drazí přátelé, strážci, pomocníci, učitelé, andělé… Že tak samozřejmě, bez okázalosti, podmínek, jen svým pouhým bytím, dáváte tolik krásy, dokonalosti, bezprostřednosti, hravosti, roztomilosti, něhy, moudrosti, spokojenosti… Díky vám jsou mé dny naplněné, rozzářené, štastné… Když tu se ti dva kocouří bratři probudí, pustí do hry a už jsou v sobě… Kutálí se po podlaze, tasí drápky, ostří zoubky, mhouří oči, vrčí, syčí… Tak to ne, čertíci – jděte se zchladit na mráz… A zas ticho klid mír… Lili jen otevřela vševědoucí oko zpoza dlouhé ofinky bíločerných chlupů a zas ho zavřela…